Poradna: Děti jiných mužů? Co manžel, to dítě...

Přejít na diskuzi
Jaké to je mít doma „smečku“ potomků a ke každému jiného otce? Proč některé ženy nezůstanou u „jedné genetické výbavy“? I to patří mezi velká tajemství ženských duší, které se teď pokusíme poodhalit.

Můžete si jako malá holka snít sen o princi na bílém koni, který k vám přijede a spolu pak budete vychovávat kupu krásných dětí a žít blaženě, dokud nezemřete. Jenže pohádky se šťastnými konci sice existují, ale vesměs nejsou psané podle skutečného příběhu.

Život si většinou jde jinou cestou, a tak potkáte muže – už to není ten princ –, do kterého se zamilujete a v bláhovém opojení tohoto citu se vám znenadání narodí miminko. Přejdou měsíce a roky a váš vztah začne být „nijaký“. To znamená ani vysloveně špatný, ani výborný.

A tak se po vzájemné dohodě či po nepříjemném rozvodu u soudu rozejdete. Začnete se tedy poohlížet dál. Muži by kolem vás byli, jen vsadit na správnou kartu. Chvíli váháte a pak sáhnete po tom, který vyhlížel nejlépe. Teď už však nejen jako váš muž, ale i „otec“ vašeho dítěte...

Ale také může být všechno jinak. Nesníte si žádný sen o velké lásce na věky věků. Chcete zkoušet, prožívat, experimentovat a nevázat se na žádného muže. A bez ohledu na to se obklopit dětmi, ty jsou totiž ve vašem životě prioritou. To jsou dva životní přístupy. Osudy dvou žen, které štěstí hledají podle svého...

Co manžel, to dítě
Byla jednou jedna dnes už pětatřicetiletá kurátorka jedné soukromé galerie nedaleko Prahy. Jmenovala se Hana. Čtyřikrát se vdala, zatím jen třikrát se rozvedla a čeká své čtvrté dítě. „Kdybych se na svůj život podívala očima někoho cizího, člověka, který mě vůbec nezná, asi bych si připadala jako blázen.

Poprvé jsem se vdávala v pětadvaceti a každé mé manželství trvalo průměrně dva a půl roku. Asi se divíte, že mě to ještě baví,“ povzdychne si Hana. Ano, je to tak. A z každého manželství se narodilo jedno dítě. Prý aby jejímu stávajícímu nebylo líto, že se musí starat jen o děti z jejích předchozích vztahů.

„Tak mi to přišlo celkem fér. Každému manželovi jsem dala jedno dítě. Abych pravdu řekla, začínám ale doufat, že tohle manželství bude to poslední. Popáté bych vskutku rodit už nechtěla.“ Největší „vnitřní boj“ Hana cítila po narození druhého dítěte. Malé Renatce byly tehdy dva roky. A najednou měl přijít někdo, s kým se bude muset o maminku dělit.

„Bála jsem se, jestli výchovu dvou dětí zvládnu. Víte, první dítě je prostě první. Nechci říct, že je nutně milovanější, ale právě s ním jste poprvé okusila, co je to mateřství, co obnáší starost o malého tvora. To ono vás všechno naučilo, na něm jste udělala různé chyby. A pak bum a je tady další bezbranné robě.

Kolotoč začíná znovu, váš čas i péče se dělí a vy máte plnou hlavu otázek, jak jen to udělat, aby to první nežárlilo, aby si nemyslelo, že už ho nemáte ráda. Stejně jako všechno ostatní v životě i tohle probíhá stylem pokus-omyl. Další rozměr výchova získává, pokud má každé dítě jiného otce.

Z prvního manžela se vyklubal vypočítavý prevít. A já na Renatce pozoruji některé jeho vlastnosti. Okamžitě mi na mysli vytane jeho chování a začnu zuřit. Ale jen než si uvědomím, že žádný vztek tenhle fakt nezmění – dítě zkrátka není jenom matky, promítá se v něm i větší či menší část otce. A s tím je nutné se smířit.

Ti noví tátové to mají v tomhle jednodušší. Nedokážou odpozorovat vlastnosti jejich předchůdců, a tak se tím netrápí. Pokud přijmou ‚cizí‘ děti za vlastní, což se v mém případě stalo, nehledají na nich chyby. Snaží se je vychovávat stejným způsobem jako to své.

Nedělat rozdíly, nikoho neupřednostňovat, nikomu nenadržovat, nikoho neodstrkovat ani ho nepřehlížet. Asi jsem měla velké štěstí na muže. Aspoň co se jejich otcovského cítění týká. Jako manželé někteří zklamali, ovšem vina je vždycky na obou stranách, tak proč ji házet jen na ně.“

Foto: (sxc.hu)
Jaký je váš názor?