Vztahoví vyděrači: Kdybys mě milovala, tak...

Emoční vydírání je agresivní pasivně, vyděrač se u něj tváří buď jako andílek, nebo jako chudinka a vám z něj zůstává pocit nedefinované úzkosti, potlačeného hněvu a smutku z toho, že nežijete svůj vlastní život.

Přistoupíte-li na podmínky vyděrače za scénou (které se nikdy jako podmínky netváří, ale skoro vždy působí tak, že to celé byl váš nápad a vaše volba), může být klid doma, zdůrazňování toho, že jste dobrý a laskavý člověk nebo jiná forma pochvaly. Otázka zní: opravdu vám to podrbání za ouškem za to stojí?

Kde je vaše „tlačítko“?
Každý emoční vyděrač je zručný manipulátor a ví, že hlavní podmínkou vydírání je, že musí vědět, po čem jeho protějšek baží. To, po čem bažíme, většinou nejsou žádné velkolepé věci, ale obyčejnosti. Aby byl doma klid, abychom nemuseli trávit čas v neustálém dusnu. Aby na nás nikdo nekřičel. Abychom nebyli opuštěni – respektive stále znovu a znovu opouštěni.

Aby nás občas někdo pohladil, aby si nás všiml, svědčil našemu životu. Často bažíme po tom, abychom byli dobrým člověkem, respektive, aby si svět myslel, že jsme dobrým člověkem. Abychom nemuseli zažít bolest v podobě lítosti, abychom nemuseli být tím, kdo bolest způsobil nebo něco druhému odepřel. Proto se i zručné emoční vydírání někdy neodhaluje snadno – operuje nenápadně.

Často se dá odhalit jen díky podivné pachuti, kterou v nás zanechává, když uděláme něco, co vlastně dělat nechceme. Je to pocit, že jsme svědky čehosi slizkého, že jsme se ocitli v pubertální úrovni chování a hlavně že se nacházíme v situaci, ve které ten druhý vůbec není na naší straně. Potíž je v tom, že pokud mu vyjdeme vstříc, nebudeme na naší straně ani my sami.

Ti šťastnější, kteří své emoce nepotlačují tak snadno, budou cítit hněv – ale na druhou stranu hněvní lidé a ti, kdo své emoce potlačovat nedokážou nebo je prožívají silně, nejsou tak snadno vydíratelní a většinou je čeká konflikt spíš než to, že jsou manipulováni.

Být dobrým člověkem
Jedna kapitola z knihy Michaela Barnetta Umění skočit se jmenuje „Rezignujte na snahu být dobrým člověkem – jestli na to máte!“ Takto většinou vydírají muži ženy. Pro ženu je velké stigma, má-li být označena za nelaskavou, nedobrou, nelítostnou nebo necitlivou.

Muži apelují na ženinu lítost, strach z konfliktu, dobrosrdečnost, empatii. Okřídlená věta typu „Kdybys mě milovala, tak to uděláš“ má prostě jen jinými slovy říci „Nemiluješ mě“. Chcete snad být tou, která nemiluje?!

A tady je hlavní problém s emočním vydíráním: Chcete-li zůstat tou, která je označena za milující, dobrou nebo laskavou, nemůžete vyhrát. Buď svému vyděrači vyjdete vstříc, nebo vás čeká nekonečné a zbytečné argumentování, vysvětlování a snášení důkazů o tom, jak ho milujete. Obojí je dost příšerná varianta, že?

Máte tedy jedinou možnost: rezignovat na snahu být označena za dobrého, milujícího, empatického člověka. Zde je velmi důležitý obrat „být označena“. O to totiž jde – to, co vyděrač říká, většinou moc nesouvisí s tím, co si myslí. A dokonce na vás, tedy vaše dobro a blaho, myslí mnohem míň, než jak by to vypadalo. Zabývá se hlavně blahem svým. Vyděrač není na vaší straně.

Mění se něco na vašich kvalitách citlivosti a dobroty jen proto, že jeden člověk říká opak? Dokážete stát pevně na vlastních nohách, obhájit sama před sebou míru vaší laskavosti? Opravdu potřebujete, aby vám to potvrdil někdo s pubertálními sklony, které mu vydržely až do dospělosti?