Manželský sex: Když se stává povinností. Co s tím?

Zábava versus povinnosti. Ačkoli bychom raději to první, v každém okamžiku života, jak napsal ve svém slavném románu Francouzova milenka anglický spisovatel John Fowles, se nám připomene to druhé. Neexistuje snad žádné období, které by se sestávalo pouze ze zábavy, vždy se najde něco, co dělat musíme.

V pubertě a dospívání vyhlašujeme povinnostem radikálně válku a radíme rodičům, aby se uvolnili a na některé povinnosti se vykašlali. Sami ovšem máme povinností pořád víc než dost. Jen si to tolik neuvědomujeme, nebo spíš raději nepřipouštíme.

Víme totiž, že s dospělostí přijdou další a další povinnosti. Některé vykonáváme vcelku rádi, některé odevzdaně, některé s  odporem, ale nakonec je udělat musíme. Kam spadá – a kam by měl spadat – manželský sex? Je jenom zábavou, nebo je také povinností?

Proti své vůli
Jak u koho, jak pro koho. V některých vztazích stojí sex na prvním místě nebo na jednom z prvních míst pro oba partnery, v jiných jenom pro jednoho, zatímco druhý ho bere jako někdy více, jindy méně příjemnou nutnost, a konečně v dalších je sex skutečně pouze manželskou povinností.

Oba partneři by se raději milovali někde jinde a s někým jiným, navzájem už se příliš nepřitahují, avšak jsou to manželé, mají přirozené tělesné potřeby včetně sexuálních a považují za povinnost toho druhého sexuálně alespoň občas saturovat. Ale i páry, v nichž oba účastníci berou sex především jako zábavu, však někdy narazí na to, že jednomu se „chce“ a druhému se „nechce“.

Oba se cítí být do jisté míry v právu a oba také do jisté míry v právu jsou. Ten, který chce, tvrdí, že když se neuspokojí jeho potřeby, bude sexuálně frustrovaný. Ten, který nechce, zase říká, že když bude dělat něco proti své vůli, manželský sex se mu zprotiví a že není stroj, aby fungoval, jak si někdo jiný přeje.

Pokud první nemá omezovat druhého, druhý ale zase nemůže omezovat prvního. Je známo, že každý člověk má jinou potřebu sexuálních kontaktů a pro někoho může být jejich nedostatek skutečně frustrující.

Otázka je, jak to vyřešit, když se nemůžou dohodnout. Dovolávat se manželské povinnosti? To obvykle nikam nevede. I kdyby se jí totiž ten, kdo po ní volá, nakonec dovolal, celkově vztahu spíše uškodí, jestliže si partneři neujasní své postoje a nezačnou se alespoň pokoušet hledat nějaká řešení.

Když chce jeden častěji
S povinností v manželském sexu četnost milování souvisí velmi úzce. Obecně se má za to, že muži se v průměru chtějí milovat častěji než ženy, ale studie a výzkumy z posledních let ukazují, že jde víc o důsledek toho, jak společnost vnímá postoj žen a mužů k sexu, než o skutečný stav.

Zjednodušeně řečeno se dá říct, že někteří muži se chtějí milovat častěji než jejich partnerky, a některé ženy zase častěji než jejich partneři. Méně často to však přiznají. „S bývalým manželem nás rozdělil sex,“ popisuje čtyřiatřicetiletá Sabina. „Já jsem se potřebovala milovat obden, on byl hodně zaměstnaný a na milování mu nezbývalo mnoho času ani chutě.

Stačilo mu milovat se jednou za pár dní, čtrnáctidenní intervaly nebyly žádnou výjimkou. Nechtěla jsem se rozcházet, řešila jsem to tím, že jsem si našla milence, ale on na to přišel a za důvod k rozvodu to považoval.“

O rok mladší Michaela k četnosti milování říká: „Milovala bych se tak jednou týdně, kdyby bylo po mém, a byla bych naprosto spokojená. Můj partner po mně vyžaduje sex denně, někdy i několikrát, a to je na mě opravdu moc. Snažím se mu sice vycházet vstříc, ale v poslední době mám pocit, že to jeho naléhání má opačný výsledek, než by si on představoval.

Kdykoli na mě upře ty své ,milostné‘ oči, já pocítím nechuť a ze sexu nemám žádný požitek. Je mi naopak velmi nepříjemný.“ Naléhání má skoro vždycky opačný účinek. Čím více naléháme, tím více před námi ten druhý utíká, a nejde vůbec pouze o sex.