Sňatky z rozumu: Proč se berou, když se nemilují?

Některým ženám stačí, že je někdo má rád, že o ně stojí, že je ochotný s nimi spojit svůj život, že je finančně zabezpečí, že s nimi chce mít dítě... Že to není tak docela správné brát si někoho z vypočítavých důvodů?

Správné není snad jenom to, když jeden partner druhého ve snaze, aby ho dostal k oltáři, podvede, předstírá city a namluví mu, že je jeho životní láskou. Vztah s mužem, kterého nemilujete, nemusí stát za nic. Ale také může stát za všechno. Jde o to, jestli se pokusíte vytvořit hezké manželství.

Víc než vášeň
Berete-li si muže, do kterého nejste po uši zamilovaná, a nevykládáte každému na potkání, že je to ten pravý a že jste potkala svoji životní lásku, počítejte s tím, že se vaše nejbližší okolí začne ptát, jestli vážně chcete udělat to, co se udělat chystáte. Alespoň podle zkušeností třiatřicetileté Pavlíny.

„Když jsem se před třemi lety vdávala, moje dvě sestry to nemohly pochopit, litovaly mě a den před svatbou mě ujišťovaly, že jestli si to na poslední chvíli rozmyslím, nikdo se na mě nebude moci zlobit. Drama ve svatební den se nekonalo, řekla jsem ano a manžela si vzala.

Nevěděla jsem, co se s naším vztahem stane, až ze mě bude manželka, ale Martina jsem v té době znala už skoro sedm let a byli jsme celou dobu dobří kamarádi, takže jsem tušila, co můžu čekat od něj. Pozornost, něhu, laskavost, pomoc v domácnosti, pocit důvěry, toleranci a úctu. To je mnohem víc, než dává jedné ze sester manžel, kterého si brala po uši zamilovaná. 

Nejlepší kamarádka se mě čas od času významně ptá, jestli nelituju, že jsem si pár let nepočkala, a jestli jsem spokojená. Odpovídám, že nelituju a že spokojená jsem. Nestrháváme ze sebe několikrát denně šaty, ale to ještě není známka dobrého manželství. Žádná z mých kamarádek po pár letech vztahu o vášni nemluví. My možná nakonec jako vášniví milenci skončíme. Teď čekáme dítě a jsme šťastní.“

Majetnická láska
Pavlína přistupuje ke svému manželství pragmaticky. Rozhodla se pro něj dobrovolně, jak říká, a na lásku na první pohled, která vydrží navždy, nevěří. Letos devětatřicetiletá Kamila se také vdávala z racionálních, nikoli romantických důvodů – ve čtvrtém ročníku vysoké školy, když jí bylo dvaadvacet.

Netikaly jí biologické hodiny, byla dost mladá, aby propadala beznaději, že si nikoho nenajde, ale chtěla se osamostatnit od rodičů a na to, aby sama zaplatila v Praze podnájem, neměla peníze. Když ji její tehdejší přítel požádal o ruku, řekla ano, přestože z její strany nešlo o lásku, ale o to, že ji zabezpečí a odvede pryč z domu.

„Měla jsem ho ráda, ale kolena se mi kvůli němu nepodlamovala. On byl oproti tomu ochotný nosit mi snídaně do postele a měl dobře placenou práci, což rozhodlo. Doma už jsem nedokázala vydržet, protože ani ve svém věku jsem pořádně nikam nesměla, naši mě kontrolovali a mým jediným snem bylo utéct s někým, kdo se o mě postará.“