Psychický teror: Ponižování, nadávky, výhrůžky...

„Proč tohle musím, proboha, snášet?“

Pravda je jen jedna

Ženy, které jsou svými partnery psychicky týrány, jsou na nich často natolik závislé, že je ani nenapadne pokusit se o změnu. Často si vytvoří obranný mechanismus, který jim život po boku tyrana ulehčuje. „Nejlepší je všechno odkývat a myslet si něco o zadní části,“ radí devětadvacetiletá žena, která žije v jedné domácnosti s despotou.

Chce zůstat v anonymitě, a tak jí budeme říkat třeba Anna. „Už dávno jsem se odnaučila odporovat. Neznamená to, že by můj manžel někdy na můj názor nepřistoupil, ale já nikdy nevím, kdy to bude. Pětkrát na mne zařve, ať se do toho nepletu, že tomu nerozumím, a i když po šesté může najednou prohlásit ‚Máš pravdu‘, tak to raději neriskuji.“

Typickým znakem despotických mužů je, že jsou velmi náladoví a naturelem cholerici. Anna je zvyklá ve chvíli, kdy manžel vstoupí do dveří, zalézt do nejzazšího kouta bytu a být jako myška. Ovšem srdce má až v krku, nebo spíš na prsou balvan – nikdy totiž neví, zda dostane pusu, nebo se na ni snese mrak výčitek.

Kdo by si ale myslel, že ji manžel poté, co ji nalezne, vytáhne z jejího koutečku za vlasy, šeredně by se mýlil. On se jí totiž vůbec nedotkne, ubližuje jí jen slovy. Sice jí buší srdce a v hrudi cítí strach, ale není to ještě tak hrozné, aby jí hrozil psychický kolaps. V posteli, kde jim to spolu náramně klape, se totiž na všechno trápení tak snadno zapomíná...

Anna si neuvědomuje jednu věc – stejně jako zachází její partner s ní, bude jednou zacházet s jejich dětmi. On si v tom totiž – jako každý despota – náramně libuje. Líbí se mu, že se ho jeho žena bojí – po celý den se totiž on zase naopak bojí svých nadřízených.

A tak si napětí, které se v něm nahromadí, vybíjí doma na Anně. Zvyknout si na tenhle způsob života není zas tak velký problém – stejně jako tělo dokáže se svými parazity někdy dokonce i spolupracovat, dokáže to samé i naše mysl. Při psychickém týrání dochází ke zmrzačení mysli týraného.

„Mnoho žen uvádí, že psychické násilí – ponižování, nadávky, výhrůžky a zastrašování, izolace od rodiny a přátel, neustálé kontroly a sledování – se snáší hůře než některé formy násilí fyzického,“ říká psycholožka Branislava Marvanová Vargová, která spolupracuje s občanským sdružením ROSA.

„Je velmi těžké říci, jaké násilí je horší, ale řada žen uvádí, že by raději jednou za čas snes­­­­­­ly nějakou facku než neustálý psychický teror. Závažné důsledky na prožívání oběti mají např. ponižování, nadávky a vyhrožování, ke kterým dochází před nezletilými dětmi. Děti, které jsou svědky násilí, jsou v podstatě samy vystaveny psychickému násilí a existuje riziko přenosu násilných vzorců chování.“