O čem ani ženy nemluví aneb Přísně tajné

Nejde nám to. Neumíme to, těžko hledáme slova, a tak raději mlčíme. V některých případech bychom to možná i uměly, ale máme strach. Bojíme se otevřít – někdy kvůli sobě, jindy kvůli těm, kterých se to týká. Někdy se pouze stydíme, ale strach a stud spolu souvisí. Některé oblasti jsou pro nás v každém případě tabu.

Zavíráme je do třináctých komnat na třináct západů a otvíráme je jenom ve zvláštních případech. Například tehdy, když máme vedle sebe někoho, koho dobře známe a komu důvěřujeme víc než všem ostatním. Nebo ho naopak vůbec neznáme, je to cizí člověk, kterého jsme náhodou potkali, a během jednoho večera mu prozradíme i to, co jsme už před lety ukryly do podvědomí.

Anonymita nám totiž dává jistotu, že se o našich tajemstvích nedozví nikdo známý. Může to být i někdo s podobnou zkušeností, kdo nám odemkne ústa, protože víme, že některé zkušenosti jsou nepřenosné a že jim porozumí jen ten, kdo je sám zažil. O čem tedy ženy příliš nemluví?

O neúspěších dětí
O dětech jsou ženy schopny mluvit skutečně hodně a občas ve svém zaujetí ani nepostřehnou, že to nikoho okolo nezajímá. Především nejmenší děti, které se mění každým dnem, zabírají skoro všechny jejich myšlenky, a ony pak s oblibou popisují, co všechno jejich dítě dělá, co už zvládlo, chlubí se tím, kolik toho umí a jak rychle se učí. Jak děti rostou, mizí potřeba se o nich zmiňovat v každé větě.

Ostatně bylo by hodně zvláštní, kdyby matka pubertálního dítěte popisovala, jak velkou má slovní zásobu a jaké má prstíčky. Přesto děti zůstávají jedním z hlavních témat, a aby ne, jsou zcela zásadní součástí našich životů. Výjimku tvoří děti problematické, které od puberty utíkají z domova nebo které odešly na vysokou, ale zapomněly rodičům oznámit, že už čtyři roky nestudují.

O neúspěších a prohrách svých dětí ženy mluví málo, protože je tak trochu považují za své vlastní. Stydí se za ně, je jim za ně trapně, a to jak před cizími, tak i před blízkými příbuznými. Není to ale jenom stud, co matkám brání o prohrách a problémech svých dětí mluvit, a touha se s nimi moci chlubit. Instinktivně je brání před pomluvami a před odsouzením ostatních. Nechtějí, aby si cizí lidé mysleli o jejich dětech něco špatného.

O domácím násilí
Mluvit o tom, že partner nezvládá a nechce zvládat domácí práce, ženám jde. Nemáme problém postěžovat si, že na nás má málo času, neposlouchá nás a že je protivný, když se mu kupí pracovní povinnosti. O domácím násilí se ale mluví těžko i těm nejupovídanějším a nejotevřenějším ženám.

Rozsáhlé výzkumy, které se domácím násilím zabývají, dokazují, že naprostá většina jeho obětí se za něj stydí a nechce, aby o něm kdokoli jiný věděl, a to včetně nejbližších. Ženy zažívající domácí násilí si kromě studu také uvědomují, že pochopení pro to, proč s partnerem-tyranem zůstávají, najdou u málokoho.

Čtyřiatřicetiletá zubní laborantka Alice říká: „Kdo to nezažil na vlastní kůži, nepochopí.“ Alice žila s manželem-tyranem osm let a odvahu odejít našla až poté, co shodil ze schodů i jejich sedmiletého syna a ten skončil v nemocnici s lehkým otřesem mozku.

Do lékařské zprávy uvedla, že spadl sám, ale ještě ten týden si tajně sbalila věci, a když manžel odešel jednou večer na pivo, odjela do azylového domu, který pomáhá ženám v nouzi. Přiznává, že kdyby se to nestalo, sama by ještě další modřiny nejspíš nějakou dobu vydržela.

Proč? „Protože kdybych odešla, musela bych příbuzným a kamarádkám vysvětlovat, co se mezi námi stalo. To pro mě bylo naprosto nepředstavitelné. Za to, co se u nás doma děje, jsem se strašlivě styděla. Když jsme se brali, všichni nás považovali za skvělý pár, který se k sobě báječně hodí.

Můj manžel, ještě pořád nejsme rozvedení, má dobrou práci, víc než dobrý plat, je společenský a oblíbený. Všichni ho mají rádi. Že mě týrá, jsem dlouho nebyla schopná přiznat ani sama sobě, natož někomu jinému.

Namlouvala jsem si, že je jenom přetažený, a věřila jsem jeho slibům, že už to nikdy neudělá. Jeden den mi nafackoval, druhý mě nosil na rukou a já jsem si vždycky řekla, že nemůže být tak špatný, když dokáže být hodný. Také jsem měla pocity viny a až zpětně vím, že je ve mně vzbuzoval on.

Když mě zmlátil a pak se omlouval, pořád opakoval: ,Vidíš, kdybys byla hodná, nikdy bych na tebe ruku nevztáhl. Nechci ti ubližovat, ale nesmíš mě trápit.‘ Bála jsem jeho i toho, že by mi kvůli jeho oblibě mezi kamarády nikdo nevěřil.

A také mě odrazovaly názory okolí, že týrané ženy musí být úplně pitomé, když se nechají bít nebo ponižovat a neodejdou. Takový názor má třeba moje matka. Je na mě hodná, ale považuje mě za slabocha, že jsem si to nechala tak dlouho líbit.“

Podle reprezentativního výzkumu provedeného v roce 2003 v České republice Sociologickým ústavem AV ČR a Filozofické fakulty UK zažije některou z forem domácího násilí za svůj život třicet osm procent žen. To je skutečně alarmující číslo. Zároveň ukazuje, že v tom týrané ženy nejsou samy a že pochopení najdou u většího počtu žen, než si myslí.