Introverti: Je jejich spokojenost vážně v samotě?

Přejít na diskuzi
Jsou klidní, tiší, nepotřebují kolem sebe rozruch. A právě proto si jich okolí téměř nevšímá, jako by ani neexistovali. Proč dnešní doba nepřeje introvertům, přestože taková je skoro polovina populace? Víme, jak to je...

Obývací pokoj, útulné osvětlení, několik šálků s horkou čokoládou, z nichž se přívětivě kouří. Kromě příležitostného slastného srkání, když se někdo napije, je slyšet už jen občasné šustění otáčejících se stránek knih. Až za hodinu či dvě se z křesel, gaučíků i překvapivých zákoutí na měkkých kobercích zvedají postavy, letmo obejmou ostatní nebo se jen po džentlemansku vytratí s tichým „dobrou noc“...

Nejedná se o žádné setkání podivínů, jen o večerní zážitek v introvertně laděné rodině. Nikdo z nich, včetně dětí v pubertálním věku, se nenudil, ba naopak, byl to moment vrcholného společenského vyžití. Sdíleného ticha, smysluplně strávený čas.

Je smutným aspektem naší doby, že mnoho lidí při představě takto stráveného večera cítí rozpaky, nervozitu, nudu či dokonce iritaci nad tím, že se nemluví, nebuduje, nekomunikuje, tedy že se nikdo neprojevuje směrem ven. Pro většinu lidí je totiž vnější svět bohatší, zábavnější, pestřejší a hlavně důležitější než ten vnitřní.

Nebo si aspoň myslí, že by měl být, protože tak jsme byli již od školních let vedeni. Nutí se k takovému postoji i přesto, že velká část z nich mezi introverty, tedy lidi, kteří nevyhledávají stimuly z vnějšího světa, nejspíš patří.

Prosaď se!
Každé dítě, které prošlo školním systémem, ví, že je lepší být vidět, slyšet, hulákat s ostatními, družit se a být společenský. A to i přesto, že to, co říká, není zas tak skvělé, to, co ukazuje na odiv, není zas tak výjimečné a ve společnosti – třídě, do které se musí integrovat, ho upřímně zajímá jeden nebo dva kamarádi.

Učitelé již tradičně v průzkumech opakovaně hodnotí jako lepší studenty extrovertně laděné děti, přesto, že introverti mají v průměru lepší známky. Rodiče moc dobře tuší, co si doba žádá k tomu, aby jejich ratolest mohla uspět, a vedou své děti téměř slepě k extrovertnosti, i když mnoho dětí je bytostně introvertních.

„Musíš se projevit!“ „Narovnej se a jdi si to s tím chlapečkem vyřídit!“ „Bojuj za sebe!“ „Když tě praštila, tak jí to vrať.“ „Utíkej si hrát s těmi novými dětmi!“ To jsou rady a postoje, které vštěpují svým dětem už na pískovišti.

Dítě, které si nepřeje konflikt, preferuje svůj vlastní klidný svět, reaguje úzkostně na impulsy nebo je prostě příliš jiné na to, aby ho běžná populace dětí bavila, je automaticky hodnoceno jako „měkkota“, „slaboch“, „ustrašenec“, „citlivka“.

Spíš uslyšíte maminku stěžovat si, že neví, co si počít se svou dcerkou, protože by si celý den jen četla nebo skládala puzzle, než maminku, která by si stěžovala, že neví, co s dcerkou, která se snadno seznamuje a má hodně kamarádek.

Jistě není nic špatného na dítěti, které se otevřeně a rádo přátelí s ostatními. Výhody takového nastavení jsou zcela zřejmé. Ale proč je láska k tichu, klidu, soukromí a samotářství hodnoceno jako nevýhoda? Proč trpíme představou, že rozvoj se děje jen díky neustálé společenské komunikaci?

Odpovědí může být to, že jsme zapomněli na hodnoty a směry rozvoje, který introvertnost přináší: ponoření se do sebe, spíše méně než více vnějších impulsů a kultivace vztahu k sobě nezávislém na hodnocení a pohledu ostatních.

Pokračujte na další stránku!

 

Foto: archiv
Jaký je váš názor?