Zpověď: Jak jsem se stala milionářkou přes noc!!!

Přejít na diskuzi
Možná jste někdy snili, jaké by to bylo vyhrát miliony. Říkáte si ale, že to není reálné a že to normálního smrtelníka nemůže potkat? My takového člověka známe. Je jím Lucie (36), která před 5 lety vyhrála 47 milionů...

 

První dny po výhře jsem si musela vzít dovolenou. Udělalo se mi tak špatně, že jsem nedokázala vůbec vyjít z domu.

Vlastně za to všechno může bankomat. Vybírala jsem si z něj dva tisíce a on mi vydal jednu dvoutisícovku. Kterou jsem prostě v mém rodném malém městě, kde jsem byla na návštěvě u rodičů, tak lehce uplatnit nemohla.

A vzhledem k tomu, že jsem si potřebovala koupit jen lístek na MHD a měla v peněžence jinak prázdno, hledala jsem do příjezdu autobusu něco, kde bych tuhle bankovku směnila. Jediné, co přicházelo v úvahu, byla sběrna Sazky, a tak jsem si vzpomněla na nedávná léta, kdy jsme v bývalém zaměstnání s kolegyní po dobu několika týdnů pravidelně spolu sázely, a Sportku si vsadila.

Vyhrála jsem Jackpot!
Musím říct, že jsem na svou sázenku téměř nemyslela. Ano, měla jsem ji v peněžence, a tak pokaždé, když jsem ji otevřela, jsem si říkala, že bych měla zkontrolovat slosování, ale pak jsem zase na to rychle zapomněla. Až jednou jsem náhodou otevřela týden staré noviny a v nich hlásal titulek, že padl ve Sportce jackpot, o který se podělí dva výherci.

Zpověď milionářky

A jeden z nich že si vsadil v kraji, kde jsem si vsadila já. Trošku ve mně hrklo a rychle jsem nalistovala na internetu stránky s výhrami. A za pár minut na to téměř omdlela. Zírala jsem nevěřícně – a ano, uhádla jsem všechna čísla, byl to fakt! Šla jsem zvracet.

S odstupem času děkuju celé té náhodě, že se vše událo po pracovní době a že v práci už nikdo nebyl. Možná, že to naopak ale dobře nebylo. Nedovedu si totiž představit, že bych dokázala tenhle šok nějakým způsobem udržet v sobě, měla bych potřebu se někomu v tu chvíli svěřit, sdílet to. A třeba právě tato skutečnost by pak pohnula mým životem jinam než tam, kde je to teď. Jediné, na čem mi nyní záleží, je, aby to zůstalo tajemstvím, o kterém se nikdo nedozví...

První cesta? Za psycholožkou!
Říkáte si, že byste věděli, co s miliony korun? Že byste si nakoupili nemovitosti, cestu kolem světa, podarovali své rodiče, zajeli s kamarádkami na nákupní víkend třeba do Paříže, dali nějaké peníze potřebným a do konce života už nemuseli pracovat? Tohle všechno jsem si myslela já, když jsem si kdysi snila o nějaké pohádkové výhře. Realita je však zcela jiná. Já to prostě všechno nějak neunesla.

První dny po výhře jsem si musela vzít dovolenou. Udělalo se mi tak špatně, že jsem nedokázala vůbec vyjít z domu. Mé tehdejší spolubydlící to pokládaly za normální nachlazení, možná to tak i vypadalo, když jsem se potácela v horečkách. A tak se o mě staraly, co mohly. A já? Prostě jsem jim nějak nedokázala říct, co přesně mi je. Nevím proč. Možná, že jsme si nebyly tak blízké...

Když jsem se po pár dnech trošku vzpamatovala, jela jsem hned za rodiči. A všechno jim řekla. Byli chvíli v šoku, ale v šoku příjemném, na rozdíl ode mě. Jsou tedy jedni z mála, kteří o mé situaci vědí, a taky jediní, kteří se můžou z mé výhry radovat.

Pokračujte na další stranu...

 

Foto: (shutterstock.com)
Jaký je váš názor?