Umíte s druhými soucítit? Hra na skutečný soucit!

Přejít na diskuzi
Probuďte v sobě tento blažený stav, aniž byste sklouzla k patetické lítosti. Soucit, lítost i empatie k sobě mají přirozeně velmi blízko, ale ze všech těchto stavů je právě soucit stavem nejvyšším.

Každý, kdo žije ve větším městě, se s nimi alespoň občas setká: bezdomovci jako barometr naší schopnosti vcítit se do druhého. Přiblíží se k vám s poníženým výrazem, ale přitom máte pocit tiché agresivity.

Když spustí svou lamentaci o tom, že bez vaší padesátikoruny nebudou mít co jíst nebo se nebudou mít jak dostat vlakem domů, cítíte možná vztek za to, jak si troufají vás s takovou lží otravovat. Vaše ústa se otvírají na jasné a zřetelné Ne, ale vaše ruce už přitom otvírají peněženku.

Netroufáte si podívat se těm lidem do očí, nechcete se s nimi možná tak blízce propojit, možná je už jen chcete mít z krku. Ale v posledním okamžiku nedokážete příkré Ne vyslovit. Jako byste ještě jednou vsadila na těch pět procent, že možná říkají pravdu.

A vlastně vám to je i jedno – najednou před sebou vidíte člověka, který se musí takto ponižovat, i když jeho „prosba“ zní až pateticky hrdě či drsně. A ať už lže, nebo ne, je vám ho líto, že to musí dělat. Náhle je vám jedno, jestli si za vaše peníze koupí levnou vodku nebo skutečně lístek na vlak.

Spěšně mu vrazíte do dlaně hrst kovových mincí a utíkáte dál. Z vašeho počinu je vám všelijak. Podpořila jste pobudu v jeho domněnce, že lze emočně vydírat lidi a kupovat si za takto vybrané peníze hlubší závislost?

Pomohla jste člověku v nouzi, nebo ho aspoň uchránila od toho, že by místo žebrání kradl? Nechala jste se zneužít a zvítězit jeho „moc bezmoci“ nad vaší sociální slabostí, nebo jste porazila své předsudky, když jste si zvolila chápavou a laskavou velkorysost nad tvrdostí, jakkoli vychytralou?

Ptala-li byste se na tuto otázku republikánského kapitalistického předáka, nejspíš by vám vyčinil, že takovou momentální slabostí jen podporujete slabé články společnosti v jejich parazitování na ostatních, a poučil by vás o tom, že hladového máte raději naučit chytat ryby, než mu jednu opéct k večeři.

Ptala--li byste se ale někoho sociálně založeného, možná by vám řekl, že příběhy některých těchto lidí jsou skutečně drsné a ti si pomoc zaslouží. Ale vy se přece nechcete ponořit do problematiky bezdomovců, založit občanské sdružení, které se bude věnovat zaměstnatelnosti takových lidí, ani se s každým z nich pouštět do řeči, zjišťovat jejich osobní příběh a rozhodovat se, zda právě tento je alkoholik nebo „jen“ hodný člověk, k němuž se štěstěna zrovna obrátila zády.

Pokud byste měla možnost položit stejnou otázku dalajlámovi, možná by vám řekl, že tato otázka není důležitá – soucit je v duchovních směrech považován za jeden z nejvyšších vnitřních stavů a měli bychom se radovat, kdykoli se v našem nitru objeví.

Co to však soucit je? Lze jej odlišit od „obyčejné“ emoční lítosti? Je soucit něco vyššího než jen schopnost empaticky si představit na místě druhého sebe sama? A lze jej uchránit před zneužitím „chytráky“, kteří by si všimli, že dáváme snadno?

Pokračujte na další stránku!

 

Foto: (shutterstock.com)
Jaký je váš názor?