ŠOK: Jak jsem našel na netu porno se svou milou...

Přejít na diskuzi
Našli se, dokonale si rozuměli a plánovali společnou budoucnost. Pak ale přišel šok, který znamenal konec...

Moji Martinku jsem potkal na maturitním plese. Bylo nám sedmnáct, ona byla mojí první láskou. Bohužel zatím i poslední.

Závodně tancovala a já se věnoval plavání, ale čas na sebe jsme si vždy našli. Miloval jsem její spontánnost a přirozenost – no, spíš dravost. Měla v sobě cosi, co mě dohánělo k šílenství, ale zároveň mi dělalo dobře být vedle ní.

Životní láska
Jezdila se mnou na soutěže a já zase s ní na taneční klání. Vždy se na parketu snažila vydat ze sebe maximum. Jen jsem občas trpěl, když měla na sobě síťované punčocháče, vysoké jehly a tančila s nádechem erotiky.

„Víš, to je práce mé choreografky Jany, je skvělá,“ upozorňovala mě Martinka. „Vypadá to, že už nás dlouho trénovat nebude. Má nabídku do Ameriky, do Chicaga. To je terno, co?“ líčila mi v superlativech.

„Víš, Martinko, chápu, že tanec je osvobozující, ale ty její choreografie občas muže tak vzruší, že mají problém se ovládnout,“ namítal jsem žárlivě. „Ty taky ukazuješ svoje nádherné vypracované tělo v plavkách na závodech. Občas si myslím, že některé ženy se jdou podívat na plavání, jen aby viděly vaše svaly,“ odsekla.

Chodili jsme spolu za ruce, líbali se na každém rohu, milovali se, jakmile bylo kde, a já věřil, že se mezi nás nemůže nic špatného vloudit.

Vysněná Amerika
„Martino, co říkáš, nepojedeme v létě na tři týdny na chatu na Máchovo jezero? Jen my dva, uděláme si nádherné prázdniny,“ navrhl jsem jí plán na léto.

„Nevím, vypadá to, že budu mít hodně pracovních nabídek,“ zněla váhavá odpověď, až mě zamrazilo. „Mu­síme si užít volno, má­me poslední prázdniny na střední škole, čeká nás čtvrťák a maturita. A protože nechceme na vysokou, příští rok se už budeme plahočit do práce a z práce,“ dodal jsem.

Jenže ona mě překvapila. Nemile. „Mám nabídku jet na šest týdnů se svou choreografkou do Chicaga. Co ty na to?“ V tu chvíli mi to přišlo jako rána pod pás. Začal jsem se smiřovat s tím, že mé slečně je Máchovo jezero málo a potřebuje něco více. „Chicago nejsou Staré Splavy,“ řekl jsem si v duchu a smířil se s osudem.

V červenci opravdu odletěla. Vášnivě jsme se rozloučili na letišti. „Bude to naše zkouška, jestli nám láska vydrží. Neboj, za šest týdnů jsem zpět,“ říkala a já už se těšil, jak budu stát v srpnu na letišti.

Jaký je váš názor?