ZVRAT!? Když závidí vychrtlina holce krev a mlíko!

Přejít na diskuzi
Proč jen se každá snaží být hubenější?! Kam se poděly smyslné křivky Marilyn Monroe? Nebudete tomu věřit, ale nejen macandy se souží pohledem na hubené modelky. Je tomu stejně i naopak!

Kdyby se mohla kila předávat, sedla bych si v redakci na svou židli a od všech bych si vzala dvě. Dvanáct kilo navrch. Hezká představa...

Příběh od začátku

Málokdo tohle chápe. Já ano. Jsem odjakživa jako tyčka. Uvědomila jsem si to ve druhé třídě, když na mě kdosi ze starších čtvrťáků posměšně zakřičel: „Hele, vona má nohy jak voteklý nitě...“

Od toho okamžiku jsem se dívala nejen na sebe, ale i na všechny holky kolem. Porovnávala jsem. Hodnotila. A moje nohy? Sirčičky navlečené do bleděmodrých krepsilonek. Ostatní spolužačky měly cosi jako lýtka, já ne. Bylo mi z toho všelijak.

Doma jsem se snažila jíst, co se do mě vešlo, aby se mi lýtka udělala taky. Nic nepomáhalo. Ručička váhy na školních prohlídkách vždycky ukazovala o dost kilo míň než u ostatních dětí.

Moje komáří konstituce přežila i pubertu, ač jsem doufala, že se splní to, co mi předpovídala trenérka gymnastiky, když se mi na táboře zase někdo smál a navrhoval přezdívku kostliveček. Ta hodná paní říkala posměváčkovi: „Počkej, jak to bude hezká holka, až se trochu obalí.“

Trpělivě jsem na ten zázrak čekala. Bylo mi třináct. A nic. Čtrnáct. Pořád nic. Patnáct... Marně. Příliš se nezměnilo ani na gymplu. Strašně jsem toužila mít pravou selskou postavu – pěkná lýtka, zadek a prsa trojky. Mít tělo jako moje spolužačka Klára, která se do Prahy přestěhovala z jižní Moravy...

Skončila jsem sotva u jedniček, oteklé nitě zůstaly, jediný triumf, který mi narostl, byl aspoň docela ucházející zadek. Jak já před maturitním plesem nechápala kamarádky, které se jedna druhé neustále s obavami ptaly: „Hele, nemám v tom obří zadek?“ Já viděla, že aspoň nějaký mám, a byla jsem šťastná. Ta jediná tuková hmota na mém těle mě moc těšila a dodnes těší.

Jaký je váš názor?