Život s nymfomankou: Musíš mi dát! Mám ti zahnout?

Přejít na diskuzi
Podle sexistických vtipů, které kolují mezi muži, ideální žena málo mluví a chce pořád sex. Jaký je ale život s nymfomankou?

Sen spousty mužů? Sexuálně náruživá žena. Žena, která má ráda sex, umí si o něj říct a nestydí se za své potřeby. Nevymlouvá se na bolesti hlavy, na únavu, na pracovní stres, ani na nedostatek času. Může – a hlavně chce – kdykoli a kdekoli.

Není třeba ji přemlouvat, natož se jí prosit. Stačí říct a je k dispozici. Navíc bere sama iniciativu do svých rukou, takže co do svádění má partner lehčí práci než v případě žen, které vyžadují, aby první krok činil vždycky muž.

Realita ale málokdy vypadá jako sen. Obzvlášť, pokud je té náruživosti přespříliš.

Bez šance
Sedmatřicetiletý Petr tvrdí, že si o sobě vždycky myslel, že v sexu zvládne dost a že mu málokterá žena stačí. Proto si hledal takovou, která má sex ráda, aby ani jeden z nich nebyl ve vztahu frustrovaný.

Jeho bývalá partnerka byla hypersexuální. Jeho radost, že konečně našel někoho, s kým si v sexu rozumí, trvala jen pár týdnů. „Prvních pár nocí bylo dokonalých. Byla ochotná se milovat pořád dokola a vůbec neztrácela chuť. Připadal jsem si jako skvělý milenec, když po každém z milování chtěla další a pak zase další.“

Posléze Petr zjistil, že její náruživost o jeho kvalitách nikterak nevypovídá. „Na mém místě mohl být kdokoli, kdo by byl ochotný v tom pokračovat.“

Zatímco jemu postupem týdnů začaly síly ubývat, ty její se nijak nezmenšovaly. To, co se zprvu zdálo jako ideální sex, se pro Petra změnilo v utrpení.

„Nemohl jsem ji dlouhodobě uspokojit a poskytnout to, co potřebovala. Její nároky byly obrovské. ‚Přepadávala‘ mě v každou denní a noční dobu, jezdila za mnou dokonce do práce v době oběda, abychom si to rozdali v autě na odlehlém parkovišti. Musel jsem to skončit, protože jsem si začal připadat jako kus hadru a fyzicky jsem byl úplně na dně.“

Rovnou za sousedem
Nároky hypersexuálních žen bývají skutečně neúměrné. Potvrzuje to i pětatřicetiletý David, který má takovou ženu pět let za manželku.

Ona je o sedm let mladší, a tak si prý zpočátku myslel, že příčina spočívá v jejím věku. Ukázalo se, že tomu tak není. Momentálně se rozvádějí, protože zjistil, že kromě něj má jeho nadměrně sexuálně náruživá manželka ještě několik dalších milenců a sexuálně se stýká i s jejich sousedem, který bydlí na stejném poschodí.

Se svými starostmi se nejprve začal svěřovat na internetu na jednom serveru věnovaném partnerským vztahům a partnerskému sexuálnímu životu.

„To mi pomohlo, protože tam jsem našel několik dalších podobně postižených a ulevilo se mi, že v tom nejsem sám. Dřív jsem si myslel, že problém je na mojí straně, že své ženě zkrátka nestačím.

Díky diskuzi jsem zjistil, že uspokojit ženu s tak velkou sexuální touhou, jako má moje manželka, není v silách nikoho, kdo na tom není s náruživostí stejně jako ona.

Její milence jsem ještě dokázal pochopit, i když to nebylo vůbec snadné. Ale že z naší postele jde tajně rovnou k sousedovi, to jsem jí odpustit nedokázal.

Vždycky počkala, až usnu, a pak se vypařila naproti, kde bydlí jeden student se svým podnájemníkem...“

Pohlavní nenasytnost
Nymfomanie, odborně ženská hypersexualita, je chorobná touha ženy po sexu. Nymfomankám připadá jejich intimní život nedostačující, jejich pohlavní vzrušivost je výrazně zvýšená a ke spokojenosti potřebují sex několikrát denně.

Dosáhnout uspokojení pro ně bývá složité, přestože dosahují mnoha orgasmů denně – ani to mnohým hypersexuálním ženám nestačí.

V psychologickém slovníku Pavla Hartla je hypersexualita definována jako nadměrná sexuální dráždivost nebo výkonnost, případně obojí. Týká se mužů i žen.

U mužů se dříve pohlavní nenasytnost označovala jako satyriáza podle řeckého poloboha Satyra, který měl lidské tělo, kozlí uši, ocas a kopyta.

Přestože se někdy o nymfomankách mluví jako o erotomankách, sexuologové a psychologové upozorňují, že mezi erotomanií a hypersexualitou existuje rozdíl.

Erotomanie je dle nich abnormální pohlavní touha, což nutně neznamená také abnormální sexuální aktivitu. Existují erotomani, kterým o sex nejde skoro vůbec a touží pouze platonicky.

Víc, než chcete vy
Nymfomanie se také obvykle zaměňuje za „pouhý“ vysoký sexuální apetit, ovšem zatímco v případě vysokého sexuálního apetitu žena může dosáhnout spokojeného partnerského života, pokud si najde partnera se stejnou sexuální chutí, pohlavní pud nymfomanek uspokojit téměř nelze.

Pro partnery těchto žen je frekvence jejich sexuálních styků dlouhodobě neúnosná. Pokud nymfomanky nedostávají od partnera, co potřebují, střídají sexuální partnery a hledají příležitosti k milování jinde než mimo domov.

Přistupují i na náhodné sexuální styky, aby jejich potřeba byla uspokojena. Odlišit člověka s nadměrně zvýšenou sexuální aktivitou od člověka s „normální“ sexuální aktivitou však není vůbec snadné.

Kolik milování za týden nebo za den je ještě v normě a kolik už je za její hranicí? Uspokojivou odpověď neznají ani odborníci. Přestože ještě v sedmdesátých letech minulého století byla považována hypersexualita za „vážnou nemoc“, známý americký sexuolog Alfred Kinsey nymfomanku kupříkladu definoval jako „normální ženu, která potřebuje více sexu než vy“.

Dnešní věda už nepovažuje nymfomanii za nemoc, ale pouze za určitý typ chování. Sexuolog Radim Uzel tvrdí, že nálepka nymfomanie putuje do tříděného odpadu a že hypersexualita ženy se stále méně považuje za úchylku.

Ovšem má za to, že chorobnou se stává tehdy, kdy „postiženým“ znemožňuje plně se věnovat i jiným zájmům a stává se z ní závislost.

Lesk a bída nymfomanek
Těžký úděl nymfomanek a vůbec žen s nadměrnou sexuální chutí se pokusila popsat americká historička Carol Groneman v knize Dějiny nymfomanie.

Shrnuje tu historický pohled na nymfomanii a stejně jako současní odborníci z řad sexuologů a psychologů se snaží vyvrátit rozšířenou představu, že se jedná o chorobu či sexuální úchylku.

Své historické bádání začíná Carol Groneman v osmnáctém století, kdy byla nymfomanie přisuzována pokleslé morálce a nymfomanky byly v extrémních případech obviňovány ze spojení s ďáblem.

Běžně pak byly označovány za povětrné a zvrhlé holky a nikdo jim nemohl odpárat špatnou pověst. Lékaři se už tehdy snažili zjistit, v čem tkví příčiny sexuální „posedlosti“.

Jedním z nich byl i doktor Bienville, který v roce 1775 zveřejnil studii, v níž připisuje příčiny ženské hypersexuality přejídání, konzumaci čokolády, nečistým myšlenkám, nevhodným románům s milostnou tematikou a také masturbaci.

Pro ženy stižené nymfomanií pak vymyslel i několik způsobů léčby, mezi něž patřily ledové lázně nebo pouštění žilou.

Šarlatáni se je snažili léčit speciálními čaji, později doktoři předepisovali k léčbě nymfomanie vibrátory. Autoerotiku doporučí hypersexuálním ženám sexuologové i dnes.

Ideální je najít takového partnera, který bude s nymfomankou hypersexualitu sdílet. V opačném  případě bude muset být buď velmi tolerantní a zavírat oči před jejími věčnými bokovkami, nebo se bude muset smířit s tím, že vztah dlouho nevydrží.

Jaký je váš názor?